Čeští esperantisté, kteří se stali obětí druhé světové války

Nezapomeneme na mrtvé!

Josef Vávrovský, velmi aktivní esperantista známý především svou činností v policejních kruzích, četnický rotmistr v Praze ve výslužbě, zemřel 20. března 1946 na mrtvici ve věku 67 let. Dlouhá léta vytrvale pracoval u policie a byl mezinárodně známý díky častým návštěvám kongresů a setkání. Kriminalistiku studoval s pomocí esperanta zejména v Dánsku, Polsku, Francii a měl v těchto zemích mnoho přátel. Byl velmi aktivním členem Policejního esperantského kroužku v Praze a vedl mnoho kurzů pro policisty v Praze. Pohřben byl 28. března. Pohřbu se zúčastnil hlouček esperantistů, E. klub Praha a Policejní E-Rondeto položily věnce a dojemnými slovy se se zesnulým rozloučil předseda E. klubu J. Šustr. Jeho smrt oznámilo E-vysílání v den pohřbu na krátkých vlnách ve 23 hodin. (J. Mařík.)

Na bojišti:

Oldřich Helma, aktivista z Brna, odešel do zahraničí jako letec a při plnění úkolů svého hrdinského boje za svůj národ byl sestřelen při letu z Německa do Anglie. Spadl do moře poblíž anglického pobřeží, byl nalezen a zpopelněn v Anglii. 7. července 1941 byl pohřben na hřbitově v Salisbury. Byl nadrotmistrem a držitelem medaile za statečnost a československého vojenského kříže.

V německých koncentračních táborech a zadržovacích zařízeních:

Robert Bloch, tajemník na poštovním ministerstvu v Praze, poslední generální tajemník našeho spolku, od roku 1936, vždy velmi aktivní a vstřícný člověk  – nikdy nezapomněl pomoci esperantistovi, vždy byl ochoten posloužit a rozzlobil se, pokud jím nabízené služby nebyly dostatečně rychle přijaty – nevrátil se z koncentračního tábora v Osvětimi. Nevrátila se ani jeho žena, esperantistka, která se naší myšlence oddala se stejnou obětavostí jako její manžel. Bloch působil zejména v oblasti individuálního náboru mezi lhostejnými. Byl známý v celém esperantistickém světě, protože velmi rád vedl esperantistické skupiny při setkáních a kongresech. Tam, kde vlála malá vlajka s hvězdou, tam bylo slyšet a vidět Blocha. V jeho duši a těle byla neobvyklá živost a vitalita. A nyní nelze zjistit ani den jeho smrti, ani místo jeho hrobu. I to svědčí o podlosti německých vrahů.

MUDr Karel Marek, zakladatel a dlouholetý předseda Esperantského klubu v Mladé Boleslavi, narozen v Pelhřimově 1896. Praktický lékař v Ml. Boleslavi, po roce 1923 se brzy stal ústřední postavou agilního klubu, který založil s prof. Koženým, neúnavně a horlivě propagoval esperanto zejména mezi zdravotnickým personálem, psal články do Lékařského časopisu atd. Jako lékař ve městě byl velmi oblíbený a získal mnoho přívrženců našeho hnutí. Účast na univerzálním kongresu ve Vídni. Gestapo ho v roce 1941 uvěznilo jako člena ilegální skupiny. Byl odsouzen a zemřel v roce 1943 v moabitské nemocnici poblíž Berlína na následky neléčeného karbunklu. Nezapomeňte: lékař zemřel plně si vědom následků neléčeného karbunklu! Dobrý člověk, dobrý Čech, dobrý esperantista.

Inženýr Antonín Slavík) byl ředitelem brněnského rozhlasu a především jemu patří ke cti, že se „Zelená stanice“ zrodila v Brně. Byl také zavražděn Němci. Byl zatčen ve stejnou dobu jako jeho přátelé univ. prof. Dr. V. Helfert, univ. prof. Dr. J. Uher a notář Jaroš za svou revoluční činnost. dne 14. 12. 1939. V r. 1943 byl odsouzen k smrti, převezen do Plotzensee, kde žil dalších 5 měsíců v nepopsatelném utrpení a čekání na smrt. Za těch 5 měsíců Ing. Slavík prožívá celý svůj život v myšlenkách a když je mu 14 dní před popravou zvláštní milostí přidělen tenký sešit, do kterého může zapsat vše, co je třeba říci těm, kteří na něj marně čekají, zapisuje všechny své myšlenky na tyto stránky. Vzpomíná na r. 1925, kdy se stal ředitelem brněnského rozhlasu. Toho dne se splnilo jeho nejvroucnější přání, být průkopníkem, stavitelem atd. hybnou silou šíření rozhlasového umění z hlediska technického a programového. Byl si vědom toho, že pracuje v odpovědné pozici, vybavený pouze technickými a administrativními znalostmi. Aby mohl být autoritou i v programátor­ských problémech, zapíše se na univerzitu, studuje filozofii, dějiny umění, literaturu, výtvarné umění atd. a současně se věnuje vysílání, nadšeně a s plnou láskou. V zápisníku vzpomíná na první neúspěšné, ale neustále průkopnické pokusy o zlepšení technických zařízení a pořadů, vzpomíná na své kolegy, kteří po jeho vzoru se stejným zápalem pracovali na zvyšování úrovně brněnského rozhlasu. Na posledních stránkách sešitu se pár dní před smrtí rozveseluje vzpomínkami a jen lituje, že mu není dáno více času … Dne 27. 10. odešel Ing. Slavík na místo popravy. Byl jedním z těch velkých lidí, kteří statečně přijali svůj osud a šťastnou budoucnost – Z dopisu od Ing. Ant. Slavíka kolegům: »Po dlouhém mlčení jsem opět slyšet, bohužel naposledy. Bůh chce, abych se nevracel. Poslušně a oddaně plním Jeho vůli. Sdílím své poslední myšlenky s rodinou, přáteli atd. Vy, moji přátelé-spolupracovníci. Byli jste součástí mého života, moje láskou, mojí péčí a radostí, ale především radostí, protože žít a pracovat s vámi bylo pro mě opravdovým potěšením a potřebou. Naše spolupráce byla něčím, co dávalo naším životům vyšší smysl a zasvěcení, tak jsem to cítil. Vy jistě také. Lituji, že zásahem osudu byla tato radostná spolupráce přerušena, ale doufám, že její duch bude žít a v něm také vzpomínka na mě, stejně jako do poslední chvíle budu myslet na Vás---«

Tonča Mrázková, která bydlela v rodině pana J. Řebíčka v Olomouci, mladá dáma, jejíž srdce dál hořelo pro ideál ne zcela definovaný, ale o to více zbožňovaný, ideál služby a oběti. Takoví lidé zlepšují situaci lidstva a Němci takové liti chytali nejraději. Tonča Mrázková byla také zajata a umučena v koncentračním táboře. Podrobnosti chybí. Data chybí, smrt je jistá 25. IX. 1942. A zbytek pokrývá mlčení.

Josef Raška, účetní v Příboře, kdysi neúnavný dělník na Ostravsku nar. 7. III. 1906. Zatčen 16. srpna 1941 za hnutí tajné obrany a zadržen v Novém Jičíně, Mor. Ostrava, Opava, Mírov, Breslau, kde byl po dlouhém mučení 16. dubna 1943 popraven.

Jaroslav Benda z Českých Budějovic, popravený v Táboře.

Marie Krousová z Českých Budějovic, popravená v Táboře.

Stanislav Malý, odborný učitel, předseda esperantské skupiny v Mnichově Hradišti.

Jaromír Rybařík z Domažlic,

Josef Šafránek z Českých Budějovic, zemřel v Dachau po 18 měsících věznění.

Miroslav Vajsar nar. 2.10.1919 v České Lípě, člen E-klubu v Hradci Králové, 2.5.1945 umučen v Terezíně.

Během mlčení pod vládou Němců:

Rudolf Fridrich, průkopník prvního období. Narodil se 15. září 1878 ve Vídni, gymnázium studoval v Třeboni, Č. Budějovicích, Jindřichově Hradci, univerzitě v Praze, stal se profesorem českého a francouzského jazyka a vyučoval na gymnáziích v Třeboni, Prostějově, Brně-Králově Poli, kde se v roce 1926 stal ředitelem. V roce 1938 odešel do důchodu a později žil v Pardubicích, kde zemřel 20. listopadu 1944. Aktivním esperantistou se stal již v roce 1905 a zapojil se do tehdejšího esperantistického života, zejména překládáním české beletrie. Jazyk znal velmi důkladně a jeho překlady znamenaly v jeho době odvážný a moudrý krok na poli, které tehdy obdělávali jen nezkušení. Snažil se obnovit i rytmus originálu, někdy velmi vtipně. Jeho největším překladem je Benedek od Machara, který se také objevil v knižní podobě v r. 1913. Po roce 1921 byl několik let předsedou esperantské sekce při Ústřední společnosti československých profesorů. Na střední škole několik po sobě jdoucích let vyučoval esperanto oficiálně jako volitelný předmět a experimentálně se snažil změřit výsledky výuky ve srovnání s výsledky v jiném cizím jazyce. V roce 1913 redigoval propagandistické noviny Kulturo. V letech 1920–1924 se snažil sjednotit esperantisty z malých národů, aby společně usilovali o rovná práva. Publikoval články na toto téma, zejména v Nova Eŭropo a Progreso. Brázda, kterou Fridrich vyoral na esperantském poli, se neztratí. Jeho dílo nebude zapomenuto.

Jan Rambousek, generál ve výslužbě, zemřel 3. listopadu 1945 v Českých Budějovicích, kde žil řadu let jako důchodce, ve věku 78 let. Dlouhá léta byl věrným členem E. klubu v Č. Budějovicích, který často velmi obětavě vedl. Zemřel v něm esperantista oddaný našemu ideálu. Po desetiletí byl věrným členem Mezinárodní vědecké asociace esperanta. Pohřebního večírku se zúčastnili místní esperantisté.

Sidonie Dlouhá, jedna z průkopnic esperantismu, předsedkyně Kroužku esperantistek, členka přípravného výboru sjezdu XIII. v Praze. (9. VIII. 1940).

Klementina Hlaváčová, vždy ochotná pracovnice v Kroužku esperantistek (23. V. 1942).

Marie Jandlová v Uherském Hradišti (9. IX. (1942).

Vojtěch Hradil, profesor v Brně.

Jindřich Horák, vedoucí lokomotivy ve Střelicích u Brna.

Berta Keyzlarová, v Chev. Kostelec. Stále aktivní od roku 1910, kdy převzala po J. Šupichové místní E skupinu. Účinkovala v Noci na Karlštejně na kongresu v Praze. (10. II. 1941).

V. Koc, Plzeň.

Božena Morávková, ředitelka v Praze, horlivá členka bývalé První ženské esperantské společnosti v Praze (11. VI. 1944).

Marie Papíková, jedna z nejstarších členek Kroužku esperantistek.

A. Šulerová, místopředsedkyně esp. skupiny v Příboře, v r. 1943

F. Volk z Plzně.

Frant. Vrtil, zemský auditor v Brně.

Vojtěch Bachman, ředitel v Domoradicích u Vys. Mýta.

Josef Brich, podplukovník, Praha XIX.

Václav Broj ředitel, Volduchy, p. Rokycany.

Richard Cikhart, bankovní úředník, Praha II.

Vojt. Dvořák, oddech, Praha XI.

Václav Fiala, Mladé u Bud.

Josef Heřman, Losina, p. Šťáhlavy.

Josef Kárník, přednosta stanice, Veselí n. M. (7. VII. 1942).

Rupert Kratochvíl, učitel, Veselí n. M.

Pavel Krupička, učitel, Ždánice.

Julius Lustig, Korec, str. Pelhřimov.

Stanislav Malý, Mnichovo Hradiště.

Jan Mašek, Stupno u Plzně.

Jaroslav Sedláček, Ivančice.

Bohuslav Straka, Praha VIII.

Max Starý, Plzeň.

Václav Šibrava, Debř, str. Josefov Důl.

Rudolf Telařík, Kopřivnice. Každý z těch mrtvých si vyryl brázdu na poli obdělávaném námi všemi. Jsou pryč a už se nevrátí. Každý z nich bojoval. Prohrál a vyhrál. Ztráty jsou zapomenuty. Zisky jsou naše dědictví.

Pozdravme ty, kteří přežili německé koncentrační tábory a vazební věznice

Frant. Březina z Nových Hamrů u Žďáru, byl zatčen za esperantský styk s cizí zemí dopisem, obviněn ze zrady a špionáže, souzen ve Vratislavi, ale pro nedostatek důkazů asi po roce propuštěn.

Josef Buben z Nemčic byl 21. X. 1940–5 v koncentračním táboře. V. 1945. Poté byl zachráněn Švédským červeným křížem. Ve Švédsku uměl dobře používat esperanto a našel tam mnoho dobrých esperantských přátel.

Rudolf Burda, nar 9. IV. 1902 v Plzni, příslušník GEL, zatčen 16.3.1939, vážil 87 kg, vrácen po osvobození vážil 49 kg.

Otto Ginz, dlouholetý vedoucí spolkových záležitostí, autor několika prací, zakladatel a organizátor Tiskového servisu, odborník v různých oblastech, i v rozhlasové sféře, obětavý a pracovitý člověk, jakého málokdy potkáte, přežil v koncentračním táboře jeden rok. Jeho syn Petr, 17 let, se zatím nevrátil. (Poz. M. Malovce: až po měsících se ukázalo, že Petr Ginz zemřel v plynové komoře v Osvětimi).

Viktor Homola z Brna byl cca. 3 roky v koncentračním táboře. Po návratu potřeboval ošetření, takže o něm nejsou žádné podrobnosti. Rudolf Hromada, náš místopředseda, dlouholetý generální sekretář našeho spolku, vydavatel a redaktor La Progreso, odborník na jazykové otázky, překladatel některých básní s mimořádným smyslem pro poetickou jemnost, žil cca. čtyři roky v koncentračním táboře.

Dr. Hugo Jokl, profesor z Vídně, nyní v Táboře, přežil Terezín.

Václav Kalaba z Českých Budějovic, dva roky v koncentračním táboře.

Otto Matzenauer z Uherského Hradiště.

Farář Pokorný z Nového Jičína přežil celou válku v koncentračním táboře Buchenwald. Bylo tam několik esperantistů, kteří se několikrát tajně setkali.

Oto Sep z Českých Budějovic, půl roku ve vazbě gestapa.

Richard Šedý z Českých Budějovic, 33 měsíců.

Stanislav Žák z Českých Budějovic, 36 měsíců.

Související články

• Pavla Dvořáková – Vzpomínka na oběti 2. světové války z řad esperantistů, Esperanto.cz 12.5.2015