Proč se vlastně esperanto dosud ve větší míře neujalo?

Historická fakta poukazují na to, že těsně po 1. světové válce byl o esperanto ve světě velký zájem (mj. jeho přijetí mezi pracovní jazyky tehdejší Ligy národů zhatilo při hlasování r. 1921 jen vetovací právo Francie, která se tehdy obávala o ztrátu svých jazykových pozic). Bohužel brzký nástup fašismu a stalinismu, 2. světová válka a následné politické rozdělení světa této myšlence nepřálo, protože nebylo v souladu s politickými i finančními zájmy mocných na obou stranách fronty. Přímý svobodný necenzurovaný přístup všech lidí k celosvětovým informacím a možnost nezprostředkovaného dorozumění každého s každým byl a dosud je příliš velkým soustem nejen pro totalitní režimy, ale zřejmě i pro demokratické státy. Je možné, že k tak zasadnímu kroku lidstvo patrně ještě nedorostlo?

Ostatně řada jiných ušlechtilých idejí se rovněž dosud neuskutečnila a nebyly proto nutně odsouzeny do říše nereálných utopií či nekvalitních nebo nepotřebných projektů. Pokud jde o možnosti prognostiky, před 100 lety angličtina zdaleka nehrála roli, kterou hraje dnes. Kdo může nyní předvídat, jak bude náš svět vypadat např. za 30 či 50 let a zda si v něm angličtina svou současnou roli udrží – či zda nastoupí éra jiných jazyků?

Každopádně i dnes říci, že jazykový problém je díky angličtině či internetovým překladatelským službám vyřešen, by bylo jistě dosti předčasné a zjednodušené – každodenní praxe ukazuje něco podstatně jiného. Doporučuji v tomto ohledu k přečtení např. fakta a úvahy v novém článku Rovnoprávnost jazyků v mezinárodní komunikaci čili Bude angličtina spravedlivé i racionální řešení?). Mnoho lidí se nyní sice angličtinu učí (a proti tomu esperantisté samozřejmě nic nemají, řada z nich tento jazyk ovládá a používá), ale nepřiznaný fakt je, že málokdo se ji naučí na skutečně solidní úrovni, umožňující důstojnou rovnocennou komunikaci i vstřebávání složitějších informací (např. plné porozumění při sledování filmu bez titulků, poslechu rozhlasu, čtení náročnějších knih nebo novin).

Lukrativní a vlivné pracovní pozice na mezinárodní úrovni nezřídka získávají rodilí mluvčí angličtiny i bez ohledu na své odborné kompetence (v rámci Evropské unie se tento problém odtajnil až po sérii skandálů) a svět se tak nepozorovaně i v tomto směru dělí na občany 1. a 2. (či 3.) kategorie … Je hodno pozornosti, že navzdory tomu např. v angličtině články a diskuse na téma rovnoprávnosti v jazykové komunikaci přeci jen běžně existují (stejně tak i ve francouzštině, němčině atd.) – v porovnání s tím je v českých médiích toto téma a jeho hlubší rozkrytí až na malé výjimky víceméně tabu. Je jistě otázkou pro zvláštní studii, proč tomu tak je, obzvlášť když jazyková vybavenost Čechů není podle výzkumů (mírně řečeno) příliš povbudivá (viz aktualita) a když i čeština patří v celosvětovém měřítku spíše mezi ohrožené minoritní jazyky …

Esperantisté nejsou z hlediska strategie šíření esperanta jednotni – někteří usilují o oficiální přijetí a podporu shora, jiní využívají jeho možností za daného stavu a dávají mu možná i přednost. Lze říci, že oba tyto přístupy jsou možné a nemusí se nijak vylučovat. Pravda ale je, že právě z výše načrtnutých možných důvodů esperantské hnutí funguje v současné době převážně zdola, spíš jako určitá globální (ale nikoliv globalistická) dobrovolnická, převážně spontánně se vyvíjející občanská iniciativa, zaměřující se na prolamování jazykových bariér mezi lidmi. Hnutí aktivně podporuje zachování národních a jazykových kultur a nabízí hlubší poznání kulturního bohatství různých zemí a hlavně lidí, kteří v nich žijí.

Naprostá většina aktivit (akcí, vydaných publikací, uměleckých děl apod.) vzniká bez finanční podpory (státní, politické či firemní), jen díky nadšení dobrovolníků. Ale už to samo o sobě vytváří unikátní neformální mezinárodní společenství, které chce nezištně svým dílem přispět k budování lepšího světa pro všechny a emočně může být velkým darem a příslovečným „světýlkem naděje“ pro ty, kdo jsou součástí tohoto společenství. Právě toto dosud omezené rozšíření esperanta pak může přinášet i své specifické výhody – těmi jsou např. komornější atmosféra, větší pocit důvěry mezi jeho příznivci, snazší možnosti vzájemných kontaktů, větší ochota si vzájemně vycházet vstříc.

Je potřeba zdůraznit, že esperantské hnutí nemá charakter žádné sekty, jeho součástí jsou lidé značně rozdílní pokud jde o společenské postavení, profesi, náboženství či životní filozofii nebo životní styl. Spojujícím rysem je především potřeba vzájemného poznávání se a spolužití bez národnostních či rasových předsudků. Jistá míra idealismu, nekonformnosti a nekonzumní orientace má sice za důsledek to, že mezi esperantisty je dle průzkumu např. více nekuřáků, vegetariánů, odpůrců trestu smrti či stoupenců ekologie než ve většinové společnosti, nicméně i tak je celkové spektrum názorů a životní orientace poměrně pestré.

Pokud vás nedostatečné rozšíření esperanta neodrazuje, ale naopak vás toto alternativní pojetí oslovuje a máte zájem se s esperantem více seznámit, s chutí do toho :-)!

Doufáme, že předchozí aktualita vám přinesla konkrétní náměty, jak začít a že náš web pro vás bude moci v tomto směru být trvalým zdrojem užitečných informací i nadále.

Pavla Dvořáková

Příspěvky do komentářů na toto téma jsou vítány, nicméně pište prosím stručně a po zralé úvaze, redakční systém bohužel neumožňuje moderování příspěvků. Článek je určen především pro neesperantisty, takže i následná diskuse by měla být vedena s ohledem na jejich potřeby.

Děkujeme za pochopení!

pavla.dvorakova (zavináč) esperanto.cz